Velikonoce na horách

Hory o velkonocích slouží hlavně lyžařství, turistice nebo pouhému dívání. Co mne se týče, myslím, že nejlíp pochodí ten, kdo se dívá; ale nechci nikomu brát jeho radost.

Lyžařský sport o velkonocích pozůstává ponejvíce v hledání sněhu. Kde se mezi klečí nebo v lese objeví čtverečný metr sněhu, vyskytuje se tam jistě i lyžař, který se aspoň střední částí svých lyží (celé se tam nevejdou) projíždí po tomto zasněženém terénu. Člověk si na ně (na ty lyžaře) po chvíli zvykne tak, že se jim dokonce přestane posmívat a pokřikovat na ně.

Turistika na horách záleží hlavně ve zjišťování, ve které boudě jsme ještě nebyli. Protože jich je hodně, dá turistika dost práce. V každé boudě je přívětivý pes, citerista a vepřové karé. U vchodu stojí spousta lyží a mládenci a dívky v těžkých botách. Ty lyže jsou rovněž značně těžké; divím se, proč si lidé nepřipínají na nohy saně, kolejnice nebo traverzy. Dále se v boudách prodávají pohlednice, které znázorňují, jak ta bouda vypadá, když na ní a kolem ní leží na tři metry sněhu. Ty pohlednice kupují velkonoční hosté se zvláštní zálibou a píší na ně domů: “Pozdrav z hor!”

Konečně pouhé prosté dívání je nevyčerpatelné a krásné jako celkem všude.

Chcete-li vědět, co se na horách nosí, tedy styl je velmi různý: od kožichů, gumáků a deštníků přes golfky po lyžařský úbor. Mládenci, kteří si na sobě dávají zvlášť záležet, nosí na hlavách pletené pásky a na nohou čtyřhranné kufry. Čím jsou ty boty hranatější, tím lépe; a báječně to dupe na prknech. Dámy nosí perziánové kožichy, kalhotové sukně, kalhoty různých šířek a délek, lyže a jiný vhodný úbor; jsou tlustě namaštěny buď krémem proti zhnědnutí nebo krémem pro zhnědnutí.

Slunce vůbec se pěstuje na horách měrou nezřízenou; jednak dělá samo, co může, a svítí, až oči bolí, a jednak je předmětem zvláštního uctívání. To si lidé namažou obličej mastí, lehnou si u horské boudy do lehátek a oddávají se slunečnímu záření s očima zavřenýma, vzdychajíce chvílemi: Bože, to je krása! Slunce pálí a vzduch je ledově břitký a voní turistickými botami; není známo, že by někoho při tomto opalování napadla veliká nebo vůbec jakákoliv myšlenka, ale je to obřad soustředěný a téměř slavnostní, až na to, že po chvíli je člověku odspodu zima.

A najednou přijde člověk na terén, kde na kilometry a kilometry daleko není nic než sníh, jiskřivý, oslepující a téměř rozžhavený; a ten sníh je hustě poset samými černými tečkami a čárkami, které se hemží jako bakterie na agar-agaru ve shlucích, zřetězených řadách, v párech a někdy i jednotlivě. To jsou lyžaři zalyžařivší si. Někteří jódlují cosi jako “analytik” nebo “holdydijó”, a to jsou Němci; někteří volají “Tondóóó”, a to jsou Češi; jinak si jsou podobni až na odznaky na rukávech. Vypadají, jako by od krku dolů pozůstávali jenom z jednoho páru asi dva metry dlouhých nohou, nahoře k sobě připevněných norskou čepicí nebo tou páskou na vlasy; teprve když se lyžař vymázne, zjistíte, že je složen z úžasného a nečekaného počtu údů a součástí, které potom se značnou námahou hledají, kam co patří a jak se to má zase dát dohromady, aby se to mohlo postavit.

Také lyžařky mají pocit, že nejsou nic jiného než samé dlouhé a štíhlé nohy; zvláštní, jaký rozjařený a osvobozený duch Dianin vjede do žen, když si navléknou kalhoty. I posunují se na svých lyžích se střídavým pocitem strachu a lehkosti; vypadají sice poněkud jinak, než jak si sebe samy představují, ale zato jim to sluší, když po skončeném sportovním výkonu nastupují do bud s lyžemi na ramenou, dupajíce těžkými kopýtky, aby střásly sníh; tehdy jsou najednou podobny dětem.

Neříkám nic proti lyžařství; ale je v něm něco děsného, pozorujete-li hromadný nástup lyžařů, když obléhají horskou boudu, aby se protlačili k obědu, nebo když berou útokem sportovní vlak. Tehdy shledáte, že jste se octli v džungli obrovského dřevěného palachu, který se vám naježil vysoko nad hlavu; přáli byste si mít širočinu, abyste si proklestili stezku tím rachotícím houštím lyží a tyčí; ale protože nemáte s sebou širočiny, vzdáte se raději oběda nebo vlaku; a to ještě buďte rád, že vás žádný lyžař tam nahoře na sněhu nepodťal svými lyžemi, nýbrž minul vás jenom o vlas volaje: “Kdybys dával pozor, astracháne!”

Ty houby, které jsem zde nakreslil, nejsou žádné houby, nýbrž kravince a koňské hromádky na cestách, kde už roztál sníh a led. Je sice přísloví, které tvrdí, že na rozdíl od stromů takový tělesný pozůstatek nemá žádný stín, ale není to pravda; vrhá stín aspoň pod sebe, a proto pod ním sníh dlouho neroztaje a zůstane stát jako ledová nožička nesoucí černý klobouček. Je to zajímavý přírodní úkaz, který potěší každého hledače hub. Tak vida, proto asi houby mají široký klobouček, aby vrhal pod sebe stín a jako deštník kryl útlé výtrusnice.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Slunce, slunce, slunce; a najednou se tuhle nebo tamhle zatahuje, člověku před nosem se z mokřiny souká proužek mlhy (tak tady a takto se dělají mraky!) a zčistajasna se kolem zatřepetají vločky sněhu. A ráno je všechno bílé, až oči bolí; taková útočná a slavná bělost je to. Sbohem, bělosti nejbělejší; což nekvetou u nás už třešně? 

Jenom lesy se temní v té oslepující běli; jenže nejsou už na pohled kolmé, jako byly včera, ale vodorovné, celé vodorovně čárkované sněhem napadaným na větve. Vypadají, jako by byly svátečně přečesány velikým hřebenem; člověk by je pohladil a řekl by: “Hodné.”

Karel Čapek, LN, 19. 4. 1936