Ano, jeli jsme tudy před několika dny, ale to bylo dne všedního; s nosem u okna jsme se dívali do typické podzimní krajiny, k níž – krom jiných úkazů na nebi i na zemi – náleží především orání, babky kopající brambory, sklizeň podzimní otavy a sadaři na žebřících, ukrytí v korunách stromů. Sem tam si někdo narovnal hřbet, zvedl dlaň k očím a díval se za upalujícím rychlíkem. Celý kraj byl téměř pravidelně posázen pracujícími lidmi – řekněme na každý hektar jeden člověk; každý si hleděl svého, každý pro sebe, sám se svým pluhem nebo motykou, sám na své brázdě. To bylo dne všedního.
Ale dnes je den Páně a celý svět má jinou tvář; není poset jedinci, nýbrž hloučky. Především, rozumí se, dvojicemi, které někam putují pěšinami nebo (zejména) sedí na mezi; dívají se za námi, neboť tento vlak jim připomíná jednak hodinu, jednak široký svět. Co se týče výletníků, shlukují se ve větší houfy nebo se trousí v řádkách. – Osamělý Poutník, oblíbený v dobách romantiky, se v neděli téměř nevyskytuje. Vlak burácí po hrázi, a dole ve vrbičkách se převléká místní tým do zeleno-bílých dresů; jen jim to, kluci, nandejte. Hejno trampů se rázně ubírá do divokých končin, u vrat kostela černý zástup, mládenci lelkují na návsi v malých kroužcích a dělají si statečně legraci z děvčat.
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Na rovné louce stojí pár aut a skupinky pánů, opodál lid, na rovince překážky z latěk – aha, nějaký místní Ascot nebo Derby. Na silnici shluk lidiček, pumpky a dresy, nejspíš start; hrst kluků obstupuje motocykl, po silnici si to šlape roj cyklistů, vlak letí nad hřištěm, kde právě útok proniká k nepřátelské brance, – zatřepetá se míč ve svatyni? a už jsme pryč, jako by se najednou přetrhl film.
Pozdrav bůh, milenci na kraji lesa; nenechte se vyrušovat. A tady hasiči s hudbou, dmou do trubek a pochodem v pochod do hospody. Babičky z kostela – to už je po požehnání? ale tuhle je pouť nebo jarmark, velká událost, krámy a kolotoč, falešně zaskučel orchestrion, a už to je to tam, jako by to odnesl vítr. Na zápraží sedí děda s fajfkou a zle, opuštěně vejří před sebe. Ne, tohle za jeho mladých časů nebývalo; samá marnost, samá daremnost –
Ne, dědečku, tohle opravdu dřív nebývalo, aspoň ne v té míře; ale co dělat, teď už to stejně patří ke krajině jako orání nebo sklizeň. Už by ani Pán Bůh člověku nekázal: Šest dní pracovati budeš a dne sedmého budeš odpočívat. Spíš by mu řekl: Co mám, člověče, s tebou dělat? Víš co, smluvíme to tak: šest dní budeš pracovat a ohýbat hřbet, budeš víceméně sám ve své práci, jako jsi sám, když tě něco bolí; ale dne sedmého se budeš shlukovat. Vyjdeš ze své osamělosti a staneš se dvojicí, rodinou, hloučkem, obcí nebo zástupem, a to v kostele, na návsi nebo na hřišti. A tomu dni řekneme neděle, nikoliv na oslavu nedělání, nýbrž nedělení čili spojování a pospolitosti. A tak už běž, modli se nebo si hrej s druhými, a já se budu dívat, amen.
Když člověk vidí ve velkém na několika stech kilometrů nedělní krajinu s jejím veškerým hemžením, řekl by, že to všecko vyjadřuje jednu potřebu: nebýt sám; být hromadně; žít v zástupu. Všední den náleží práci, jež lidi izoluje; neděle náleží věcem, jež lidi sdružují. I kopaná, i kolotoč je sociální ritus. Zbytečno se mračit, dědečku: lidé chtějí lidi; a jako den se končí spánkem, týden se končí lidskou hromadností. A snad ani sport a špás není jen pro tělo, ale i pro tu hromadnou duši, amen.
Karel Čapek, LN, 1. 10. 1933
Žádné komentáře:
Okomentovat