středa 16. října 2024

Politik a filozof

“K politice jsem se dostal přes Platóna,” řekl jednou T. G. Masaryk sám o sobě. Rozumějte dobře tomu slovu; neříká nám jenom, jaký vliv měla kdysi četba Politeie na zájmy a myšlenky mladého filozofa Masaryka, nýbrž vyjadřuje fakt trvalý a podstatný. Masarykova cesta k politice vede i dnes přes filozofii. Politika je mu praktickou realizací filozofie; a filozofie, to je vědecké hledání odpovědí na otázky kladené životem praktickým, to znamená politickým. U Masaryka nelze to stroze rozlučovat; jeho politika vyplývá z jeho filozofie jako praktický závěr; ale jeho filozofie je a vždycky byla řešení problémů, které mu ukládalo jeho politické vědomí. Jak sám řekl: “Nikdy nemyslet jen pro to myšlení: vždycky o něco šlo, vždycky byl nějaký aktuální podnět,” podnět k myšlení a jednání zároveň. Není rozporu mezi myšlením a praktickou činností; myšlení se rodí z praktických úkolů, uvědomělá činnost se řídí poznáním. “Je-li někdy rozpor mezi teorií a praxí, pak je někde chyba; buď je špatná ta teorie, nebo ta praxe, často obojí.” Není žádného rozcestí mezi cestou filozofie a státníka, pokud se státník ve svých činech řídí vědeckým pozorováním a poznáním a pokud filozof verifikuje své poznatky a ideje jejich realizací. Jako v poezii můžeme i v politice mluvit o klasicismu, romantismu a realismu. Romantikem bývá politický fantasta a radikál, realistou politický rutinér pracující ode dne ke dni. Masaryk náleží k typu politického klasicismu. Klasikem v politice je muž, který v sobě vyrovnává vědecké myšlení a praktické jednání: muž, který i ve svých činech usiluje o normu, jež je závazná pro lidské myšlení, to jest o obecnou platnost.

Politický klasicism je, abychom to řekli dnešním termínem, režim autoritativní; ale tou autoritou, která ukládá státu a společnosti, je moc duchovní; ne doktrína, ne násilí, ne vůle, ale rozum a pravda.

Politický klasicism není řízen vášní, citem nebo vůlí, nýbrž rozumem; ale to ještě nestačí k jeho definici. T. G. Masaryk říkává, že “státník má být zároveň básníkem”, že “není pravé politiky bez obraznosti”. Politik musí znát duše lidí, musí chápat život jako drama, jehož konflikty vedou k dějinné katarzi. Ale nejen to, každá tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět rozptýlený, svárlivý, disharmonický život v jistý soulad, vytvářet z něho a v něm vyšší řád. “Každé organizování, každá syntéza je už ipso facto politika,” řekl jednou Masaryk. Dodejme k tomu: Každá harmonizace a každý řád má v sobě element estetický a uspokojuje naši touhu po kráse světa. Politika, která se o to pokouší, je čímsi jako poezií nebo hudbou, sochařstvím nebo architekturou, je uměním, které tvoří své dílo z lidí a společenských sil; takovou politiku můžeme právem nazvati politickým klasicismem.

Ale ani to ještě není celá politika a celý klasicism. V pojetí Masarykově politika je plnění zásad mravních; v jeho projevech se stále vracejí slova, že “politika má být rozumná a mravná”, nebo jinak, že má být vědecká a přitom vycházet z lásky k člověku. Tak jako vědecký poznatek je obecně platný, je obecně platný, věčný a univerzální také etický příkaz lásky k člověku. “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” “Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce. Avšak láska, pravá láska není sentimentalita, nýbrž práce a spolupráce, tvoření pro jiné a pro sebe, zdokonalování světa nám daného. Láska předpokládá poznání sebe i bližních... Láska nás činí praktickými... Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání; ale abychom dobře pozorovali a poznávali, k tomu je třeba lásky.” A dále: “Lidskost bez zbožnosti nemůže býti úplná, zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Cit lásky nemůže a nemusí být vysvětlován a dokazován; ale může být zesilován, prohlubován a šlechtěn: náboženství je kultura lásky.”

Cituji tyto výroky, protože ukazují fundamentální význam lásky pro Masaryka; i poznání i aktivism vyplývá z lásky k člověku. A za druhé z těch slov je zřejmo, že Masaryk zaměřuje politiku jakožto uskutečňování humanity k metafyzické humanitě, kterou prožíváme v životě náboženském. “Já viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním kulturního poslání: my musíme přispívat k budování Civitatis Dei.” “Svůj důvod pro demokracii mám ve víře v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a nesmrtelnou duši; to je pravá rovnost: věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže je vykořisťovat a znásilňovat. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Pojímám stát a politiku, tak jako veškerý život, sub specie aeterni. V tom smyslu jsem teokratem: důsledná humanita není, řečeno metafyzicky, nic jiného než bohovláda.”

Tato politika, založená na poznání pravdy a uskutečňování lásky k člověku, politika, jež se opírá o obecnou platnost rozumu a lásky, politika sub specie aeterni nemůže být politikou jenom lokální a jenom aktuální; překračuje hranice času a prostoru, je sama v sobě ustavičně politikou světovou. Domnívám se, že tato univerzalita doplňuje definici politického klasicismu.

Karel Čapek, Strojopis z pozůstalosti

Žádné komentáře:

Okomentovat