Do dvacátého roku

Letošní devatenácté výročí našeho dne nezávislosti je hluboce předznamenáno smrtí T. G. Masaryka. Nebylo přáno jemu ani nám, abychom ještě k jeho starým rukám skládali bilanci prvních dvou desítiletí našeho obnoveného státu. I když jsme dlouho už museli počítat s neodvratným během věcí lidských, je letošní národní svátek pro nás zastřen černým závojem osiřelosti. Je to jen smutek z lásky; nemísí se do něho sirý pocit nejistoty, co si počneme, když nám odešel hospodář. Dík Masarykovi samotnému není v nás takové nejistoty. Nenahraditelná je lidská ztráta, která nás postihla jeho smrtí; ale v našich politických dějinách, pokud závisí na nás, nenastala a nenastane žádná mezera. Toto je největší požehnání, které kdy může spočinout na dovršeném díle politického tvůrce. Sama jeho smrt se stala velkou a pozitivní politickou událostí: ukázala, jak hluboko v nás všech, v našem lidu, ve všech vrstvách našeho národa je zakotven politický a mravní program Masarykův. “Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, zůstaneme věrni,” – ta slova, jež za nás všechny pronesl prezident Beneš nad rakví první hlavy našeho státu, nejsou jenom slibem; jsou konstatováním politické skutečnosti, jak u nás dozrála během těch dovršujících se dvaceti let našeho plodného občanského a státního života.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Říkáme si někdy, a ne neprávem, ostrov klidu a pořádku; ale s hrdostí ještě větší můžeme o sobě říci, že jsme od svého počátku zemí kontinuity. “Všechny zákony zůstávají v platnosti”, to byl první zákon československý, vydaný v den převratu. Nuže, uplynulo devatenáct let – málo pro dějiny, ale dost pro dnešní Evropu; a my můžeme znovu říci, že všechny zákony zůstávají u nás v platnosti: všechny veliké zákony evropského vývoje a lidské civilizace, zákony humanity, zákony demokratické rovnosti, svobody ducha, svobody občanské, svobody náboženské; že u nás zůstává v platnosti veškeré lidské právo, všechny smlouvy a závazky, všechny veliké sociální a mravní ideály, se kterými jsme vstupovali do svého svobodného života. Neporušili jsme žádnou úmluvu, nepřevrátili jsme žádný svůj předchozí vývoj, neuhnuli jsme ničím z cesty devatenácti let. Je málo států kolem nás, které by se mohly vykázat stejnou vnitřní i zevní souvislostí jako náš stát, který byl bez vlastních státních tradic, bez svých staletých zkušeností postaven do světa plného zmatku, křečovitých otřesů a násilných zvratů. I to, že u nás dnes, jako před devatenácti lety, leží vláda věcí našich v rukou mužů dvacátého osmého října; i to, že dnes, jako před devatenácti lety, hlavou a nejvyšší autoritou státu zůstává spolutvůrce zahraničního odboje; i to, že byl označen jako starozákonním požehnáním svého velikého předchůdce – bezpříkladná to událost v dějinách demokratismu; i to, že jsme ještě po dvě léta byli svědky převzácné spolupráce dvou prezidentů; tato skutečná i symbolicky tak jedinečně vyjádřená kontinuita našeho státního života je zároveň tím největším divem i tím nejstálejším a nejzralejším obsahem našich dějin od války.

Kontinuita není však jenom setrvačnost; je to vědomé a jasné úsilí neztratit svůj směr; je to pevná a jistotná orientace vpřed. Pravda, svět kolem nás se důkladně mění a převrací, a i u nás si lidé někdy kladou otázku, nemáme-li se také my měnit a převracet s ním. Zdá se však, že svět se bude ještě dlouho a silně převracet; přes všechno hlaholné ujišťování, že ten nebo onen režim je tu navěky, ukazuje se stále jistěji, že jediné, co trvá navěky, jsou věčné lidské ideály. Vždy, děj se zatím co děj, bude lidstvo nakonec znovu toužit po míru a vzájemnosti, po plné lidské svobodě a důstojnosti, po právu a rovnosti; můžeme si ušetřit mnoho zbytečného převracení, neztratíme-li nikdy z očí tyto konečné cíle. Nemýlíme-li se, byly to ideály našeho dvacátého osmého října; byly to ideály našich legií; byly to ideály našich otců i našich buditelů. Není to jenom kontinuita devatenácti let, nýbrž kontinuita více než stoletá. A opět si můžeme s trochou sebeúcty říci, že jsme zůstali ve svém politickém životě věrni všem osvíceným demokratickým a humanitním ideálům, které stály stejně nad naším národním probuzením jako nad naším osvobozením. Veliký stařec Masaryk rozlohou ducha i délkou života sklenul něco jako most od doby Palackého po naše dny. Můžeme cítit až se zbožným úžasem, že přes malosti i těžkosti dne se v nás naplňuje veliký národní řád. Je to veliká věc, je to veliké štěstí, že jsme mohli zůstat věrni sobě samotným. Ta výrazná kontinuita věku Masarykova a našeho je jako linie psaná nad děním ještě hlubším a zákonitějším.

Je to první národní svátek, při němž v nás převládá spíše stesk než jiné pocity. Tím spíše máme právo uvědomit si s hlubokým uspokojením a jistotou toto hlavní, čeho jsme vrstevníky i pokračovateli: že sám vnitřní zákon našeho národa zůstává v platnosti.

Karel Čapek, LN, 28. 10. 1937