Když procházíte městem, poznáte ovšem očima, že se ponořujete do čtvrtí chudoby; kdybyste byli slepí, zjistíte to čichem; můžete zamhouřit oči, a poznáte i sluchem, že jste se octli mezi chudými. Nejen proto, že tam lidé mluví o jiných věcech; ale hlavně proto, že tam budete slyšet nápadně víc dětských hlasů, pištění, tartasu a pokřiku. To se rozumí, tady se bydlí natlačeněji; ale krom toho tady se z jakési tvrdosti osudu rodí daleko víc dětí než jinde; je jeden z krutých zákonů tohoto slzavého údolí, že čím menší je krajíc, tím víc krků se o něj musí dělit. Ale ten malý krajíc je jen jedna stránka věci.
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Všimněte si těch dětí: v té drobné holotě, co se hemží po ulicích, mají většinu kluci; holčičky si míň hrají, jsou divně vážné a drží se spíš zápraží a chodeb, pokud nechovají v náručí haranta ještě menšího. Kluci čutají do nějakého hadru, honí se, žďuchají se; dáváte-li pozor, shledáte, že všechny jejich hry jsou výrazně a drsně bojovné. Jiných her vlastně neznají. Uvědomíte si, co sport i svým okrajem dává městskému dítěti uvězněnému mezi dlažbou a špinavými průčelími domů; ale můžete si také uvědomit, jak tato výchova malého človíčka je tvrdá a jednostranná. I hra chudého dítěte je cosi jako boj o život; slabší je odmalička zotročován, silnější si od dětství zvyká vnucovat spoluhráčům zákon své libovůle. Je to sport jakžtakž zdravý, ale velmi neregulérní; rozděluje lidi odmalička na typ méněcenný a trpný a na typ bezohledně agresívní. Koneckonců dá se ledacos dobrého nalézt v každé hře, která pěstuje výběr silnějších a smělejších; ale nic dobrého nekouká z toho, vycházejí-li už z dětských her lidé označení pro celý život znamením bezmoci a vyřaděnosti.
Dnes už se bohudík dovede s dětmi o něco lépe zacházet než dříve; i škola je lepší, ale škola není všechno, není ani tím nejsilnějším činitelem v životě dítěte. Sociální otázka, do které se konečně budeme muset prakticky a od gruntu dát, je také (a v jistém smyslu především) otázkou dětí, do jejichž rukou jednou přejde náš svět. Přáli bychom si, aby příští generace byla schopnější a vyrovnanější, než jsou lidé dosud. Nuže, dívejme se na hry dnešních dětí; můžeme z nich vyčíst, jací z nich budou mužové. Jistě bychom chtěli, aby hra, ve které rostou, byla radostnější, volnější a bohatší; ale také aby dala místo důvěře, širokému kamarádství a řekněme jisté sublimaci bojovných instinktů ve vzájemné a rytířské kázni. Udělat z dětských tlup dětské družiny. Udělat z hejna městských vrabčáků dětskou obec. Organizovat radost a hru.
Dnes se to už přece jen dovede – vidíme to i na skautingu; ale nejchudší děti (a tím je řečeno, že i největší počet dětí) jsou vyřaděny z toho láskyplnějšího pochopení dětství, jež je snad tou nejkladnější položkou dnešní kulturní bilance. Takové prázdninové osady dětí bychom chtěli dát všem dětem bez rozdílu; ale nejvíc práva na ně mají ty nejchudší, které znají jen zaprášenou trávu městských periférií. Je až příliš samozřejmé, že právě v těchto zlých časech se má dětem dostat řádné výživy, šatů, hygieny; ale stejně důležité je darovat jim hru. Velkonoční pomlázka Lidových novin sbírá těmi korunkami pro děcka krajíce chleba, hrnky mléka, slunce, vzduch, vše, co patří k fyzickému zdraví; ale sbírá pro ně i dovádění v lese a na břehu vod, veselou družnost a rovnost příštích občanů –, není-li zatím možno dát to všem, tedy aspoň desítkám a stovkám z těch nejubožejších maličkých. Čtenáři, prosím tě, nepřehlédni poštovní složenku přiloženou dnes k tomuto listu, která čeká, abys ji vyplnil k dobru neznámým dětem.
Karel Čapek, LN, 3. 4. 1932
Žádné komentáře:
Okomentovat