Náš versus ten druhý

Já tam nebyl; jenom jsem si natočil ten knoflík na rádiu, nevěda ani, co mne čeká. I slyšel jsem hlas dvou mužů, kteří o překot zvěstovali: 

“Teď Franta útočí, ale Roth uhýbá, zasahuje Frantu levičkou, Nekolný odpovídá, teď mu ji dal, Roth ustupuje, infighting, soudce trhá, jsou uprostřed ringu, Franta dává hák, ale minul se, Roth ho zasahuje direktem do žaludku, ale Franta si z toho nic nedělá a bojuje vesele dál – –”

A tak dále. K své hanbě musím říci, že dosud jsem viděl boxovat jenom Chaplina na plátně; ne že bych měl nějaké námitky proti boxingu, ale člověk prostě na všechno se svým zájmem nevystačí. I když tedy můj osobní vztah k rohování je hodně vzdálený a uctivý, doznávám se, že mne ti dva páni, co křičeli z ampliónu, jaksi rozčilili, kopal jsem kolem sebe, zatínal jsem pěsti a potil jsem se bruče: 

“Nedej se, Franto!” 

Myslím tedy, že bych dovedl být docela řádným, ba i dosti hlasitým davovým fanouškem; snad mi tato vlastnost dává právo něco poznamenat k tomu, co jsem neviděl, ale slyšel.

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Onoho večera bylo totiž krom těch dvou pánů, krom pleskání nohou a rukavic a krom občasného soudcova “break” slyšet ještě něco: tři tisíce lidí. Tři tisíce lidí se mohlo ukřičet a utleskat radostí, když jejich favorit Nekolný zasáhl nějakým direktem bradu nebo ucho Belgičanovo, což celkem chápu; ale ty tři tisíce lidí mrazivě mlčely, když se Belgičan nedal a bil patrně tak dobře, jak uměl. Tu bylo ticho, do kterého dokonce zajelo podrážděné hvízdání. A pak ty tři tisíce lidí ryčely vášnivým protestem, když jejich Franta nebyl prohlášen vítězem. To se rozumí, je to lumpárna a nespravedlnost, náš Franta to měl vyhrát, Belgičan bojoval špatně, soudce rozhodl špatně, hanba jim, a basta. A tři tisíce lidí se rozešly s živým pocitem křivdy a další desítky tisíců se zasmušily nad tím, že se nám holt ubližuje a že je to lumpárna.

Říkává se, že sport vychovává lidi pro fair play, že je učí sklonit se prostě před netto výkonem. Promiňte, z toho křiku jsem měl jiný dojem. Že nám nejde o výkon, ale jen o úspěch. Že bychom nejraději viděli, kdyby Belgičan do sebe nechal mlátit jako do deky, načež by se slavnostně vyhlásilo, že náš Franta je šampiónem Evropy a že my jsme vůbec chlapíci. Když vyhrajeme my, je to samozřejmě v pořádku; když vyhrají ti druzí, je to lumpárna a zrada. Nejhorší na věci je, že náklonnost takto jednoduše si vykládat fakta není doma jen u našich sportovních fandů; zdá se, že patří do daleko širší kapitoly “jací jsme”. Ani si už neumíme uvědomit, že čím je ten druhý lepší, tím větší je čest našeho Franty; že jen tehdy se náš Franta může ukázat jako chlapík, má-li proti sobě dobrého a úctyhodného chlapíka. Snižujeme své vlastní Franty i sebe samy tím, když si namlouváme, že na té druhé straně je jenom chamraď, zrada a intrika. Ztrácíme schopnost ocenit výkon, měřit a hodnotit. Vidí-li zaprodance, zříká se tím možnosti hodnotit i své vlastní Franty podle jejich činů. Pro samé podezírání a inkriminování přestáváme vůbec vidět výkony, ať na té, nebo na oné straně. To ovšem je konec fair play. Dostáváme se do stavu chronického podráždění; nejde-li to po našem, křičíme hanba a zrada a máme pocit, že se nám ubližuje. Je to velmi špatný sport; a špatný sport je nejmizernější výchova.

Karel Čapek, LN, 19. 3. 1931